Jitřenka II. část

Měsíc pomalu předával své království slunci, když druidka dobíhala k městu, které se rozkládalo na vysokém kopci - Thunder Bluff. Vyčerpaná poklekla před svým mistrem. "Vstávej Jitřenko, pojď se mnou dozadu a napij se trochu bylinného čaje.", pokynul a sám čekal, až vejde do jeho skromného příbytku. Jitřenka se posadila dle tradice na zem, natáhla se ke konvici a v třesoucích rukou nalila dva šálky čaje. Jakmile se ale napila, cítila tu skoro omamnou chuť bylin, která se rozlévala jejím tělem a navracela vyčerpaným svalům novou sílu. Zvedla své bílé oči od šálku, šáhla do zanádří a podala mistrovi malý balíček. Ten jej přijal v klidu, ačkoliv uvnitř jeho těla hořel plamen nedočkavosti. Začetl se a jeho tvář začalo pokrývat mnoho vrásek. Nakonec vztekle zafuněl a vyslovil kletbu pro Jitřenku v neznámém jazyce.

Zabalil svitky zpět do kůry, převázal je oranžovou stuhou, která se na jeho povel okolo balíčku ještě více utáhla a její konce se změnily na dva hadí jazyky. "Tato ochrana zabije prudkým jedem každého, kdo by se chtěl byť i násilím podívat dovnitř, Jitřenko. Dávej na svitky pozor, chraň je vlastním životem, když to bude nutné a co nejrychleji je dones Thrallovi, pánu Orgrimmaru.", zamyslel se na chvilku Hamuul a pak opět pohlédl na svoji mlčící žačku. "Vykonáváš mé přání již mnoho měsíců a víš, že já to dokáži vždy náležitě ocenit. Naučím tě novou proměnu, věz ale, že příprava je velice bolestivá.", načež podal Jitřence malou, červenou květinu. "Mageroyal", vydechla v duchu Jitřenka. "Používá se pro zesílení druidských schopností, ale díky své agresivitě může dohnat taurena i k šílenství...", pohlédla trochu vyděšeně na svého mistra.
"Nemusíš se bát, mé dítě, teď jen zavři své oči.", poručil ji klidným hlasem a položil svoji obrovskou dlaň na čelo Jitřenky.

Řev medvěda, který trhal uši. Rána jeho drápy, který rval kus masa z těla. Obrovský pocit bezpečí a síly. Pak najednou krátká chvilka prázdna. Opatrný pohyb, který ani neohýbal stébla trávy. Tiché dýchání lvího válečníka. Dokonalé načasovaní a překvapení ze zálohy. Smrt. Tohle vše Jitřenka znala, ale najednou přišel nový pocit, jak rána z nebe. Perfektní tělo, dokonalá souhra svalů. Rychlost, tak úžasná, že i vítr se zdál být šnekem. A hlavně, hlavně ta svoboda!

Jitřenka otevřela své oči a z čela jí stékal pramínek krve. Trochu pomateně se podívala na svého mistra. Ten se ale usmíval, takže pochopila, že cvičením proměny prošla dobře už napoprvé. Vzadu v hlavě vylétla jak holubička malá, skoro zapomenutá vzpomínka na cvičení v medvěda, ale hned ji zavrhla. Chtěla si hned vyzkoušet novou formu, ale jak se snažila sebevíc, nešlo to. Zmateně se podívala na svého mistra. "Ale no tak maličká, to ti nikdy nebude fungovat tam, kde nefouká čerstvý vítr, nedýcháš svěží vzduch, nedotýkáš se Matičky země a neshlíží na tebe ptáci z nebe.", zasmál se převesele Hamuul a doprovodil Jitřenku ven.
"Mám pro tebe ještě jeden úkol, ale ten vyřídíš až odneseš svitky!", mávnul výhružně rukou a podal Jitřence kus malého plátna. Ta si jej rychle schovala do malého vaku na boku a opět poklekla před svým mistrem. Pak se beze slova zvedla a vyběhla směrem k wyvernám.

V Orgrimaru byla za pár okamžiků i s malou chvilkou na výměnu wyvern v Crossroads. Seběhla z věže a když konečně stanula na volném prostoru, nadechla se s proměnila se. Chvilku jen běhala bez rozmyslu dokolečka, skákala a dováděla - tak silné bylo volání rychlosti a ladnosti. Nakonec se přece jen ovládla a o co nejrychleji vyběhla za samotným velitelem Hordy. Než vstoupila hlavní branou, kterou hlídali dva orkové, zastavila na chvíli, aby se poupravila, nemohla přece předstoupit před Thralla rozcuchaná jako koště na podlahu. Naučeným cvičením uklidnila svůj dech a pomalým krokem vešla dovnitř. Prošla několika dobře chráněnými místnostmi, než se dostala k Thrallovi, který seděl na dřevěném trůnu a cosi řešil se dvěma trolly. Jitřenka se nutila do klidu, přestože vzrušení kolovalo v jejích žilách, samotný Thrall! Byla tak zasněná, že málem přeslechla, jak ji k sobě volá. Došla k němu a poklekla na pravé koleno přičemž se dívala do země. Pomalu vytáhla kůži se stuhou a opatrně jej podala k Thrallovi.

Thrall se při pohledu na balíček trochu zachmuřil. "Vstávej, Jitřenko.", pobídl ji a Jitřence poskočilo srdce, když uslyšela své jméno. "Jak to, že jí vůbec zná?", prolétlo ji hlavou, ale to už byl Thrall u ní a vzal si balíček z jejích rukou. Chtěla ho ještě rychle varovat, ale když viděla, že se hadi na konci stuhy jen nevinně lísají k Thrallovým rukou, pochopila. Ten rychlým pohybem rozbalil stuhu i kůru a vyňal svitky. Rychle je začal studovat, přičemž čím více se jeho modré oči vpíjely do textu, tím silněji pergameny držel. Nakonec zařval, až se Jitřenka polekala, jestli něco nepokazila. Stráže v místnosti také zpozorněly, ale opět klidné oči Thralla dokázaly všem, že teď není potřeba zasahovat. "Zatracená Aliance! Tak tohle už přechází všechny meze - hey, Kuurdy, okamžitě vyraž do Alterac Valley!", začal Thrall křičet povely a posílal mnohé své pomocníky do různých koutů země. Když zůstala v místnosti Jitřenka skoro samotná, teprve si ji opět všiml.

Zamyšleně se podrbal na bradě a pak se naklonil k Jitřence. "Tohle je velice zlá situace. Nesmíš nikomu kromě svého mistra o tom co se zde stalo říct, tuším však stejně, že on to již ví.", prohodil do ticha. "Když mě omluvíš, musím teď být sám, mám na starosti důležitější věci.", pokynul Jitřence k odchodu, která neváhala a spěšně odešla zpět na vzduch. Cestou k wyvernám uvažovala o všem, co se za posledních pár hodin stalo. Byla zmatená, rozčarovaná i zklamaná. Sedla si proto ke stěně jedné z budov a snažila se urovnat svoji rozhozenou mysl, to by pro ni mohlo mít smrtelný dopad. Asi po hodince již měla myšlenky čisté jak obloha za slunečního dne a vydala se tedy opět na cestu. Tu si vzpomněla na balíček od Hamuula.

Opatrně jsem rozbalila kousek látky v jeho středu ležela jakási podobizna. Znala jsem tu tvář, jen jsem si nemohla vzpomenout. Pak mi pomalu začalo svítat, byl to přece cvičitel wyvern v Crossroads, co po mně může můj mistr jen chtít? Co mu mám vyřídit? Netrpělivě jsem otočila malý kousek pergamenu v ruce. Překvapením jsem upustila všechno co jsem držela na zem a mé oči zalily slzy. "To přece nemůže být pravda!", zařvala jsem.