Jitřenka VII. část

Kentaur jako by si hozeného uzlíku ani nevšiml. Potichu poděkoval a řekl Jitřence o novém úkolu. Ta chvilku protestovala, ale nakonec kývla k souhlasu. Ještě než odešla, stačila nesouhlasně zavrčet na mocného kentaura. Pak se vydala na cestu a užívala si rychlost a volnost pohybu své cestovní přeměny. Opět se přiblížila k Magramskému táboru, tentokrát ale hledala pouze jednoho kentaura. Přestože cítila nenávist ke všem těmhle nižším formám života, zdálo se jí, že k vůdci Gelkiského klanu cítila něco mnohem horšího. Okolo procházející hlídka vyrušila Jitřenku ze zadumání. Opatrně ji obešla a dlouho chodila po celém táboře, dokud nenašla stan jejich vůdce. Před stanem hlídkovala dvojčlenná patrola, ta ale nepředstavovala pro Jitřenku sebemenší problém. Nenápadně se kolem nich protáhla dovnitř a ještě nenápadněji se dostala za záda svého cíle.

Pomaličku se připravila na útok a ve chvilce, kdy se kentaur sehnul k jakési listině na stolku, vrhla se ze stínu na jeho krk. Rychlý, tichý skok a silný stisk čelistí, dokonal své. Kentauří vůdce se sice ohnal svojí svalnatou paží a shodil Jitřenku ze sebe, ale když chtěl zavolat posily, vyšlo z jeho úst jen slabé chrčení, které doprovázela bublající krev. Jitřenka bleskově využila jeho zaváhání, skočila na něj a ještě ve vzduchu se proměnila v medvěda, který úderem své mohuté tlapy, srazil kentaurovi vaz. Jeho bezvládné tělo spadlo tak neštastně, že zvrhlo o sloup opřený stojan na zbraně, který se s ohlušujícím rámusem sesunul k zemi. Jitřenka vrhla krátký pohled ke vchodu. Kentauří válečník se k ní blížil s obrovskou sekerou a druhý zasazoval šíp do tětivy. Postavila se na zadní, zařvala vztekem a proletěla kolem válečníka tak rychle, že ani nestačil mávnout svou smrtící zbraní. V plné rychlosti vrazila do nepřipraveného lučištníka a srazila ho k zemi. Jejich pád doprovodil zvuk praskajících kostí.

Otřesená Jitřenka se nejistě postavila na nohy a odkopla mrtvé tělo kentauřího lučištníka, jehož končetiny byly ohnuté v nepřirozených úhlech. Jenže druhý člen hlídky na nic nečekal a s řevem zaútočil. Jitřenka stačila jeho první ránu odrazit, ale válečník se na ní sesypal jak roj včel. Jeho údery dopadaly na tělo Jitřenky se železnou pravidelností, která s každou další ranou klesela níž a níž. Na poslední chvíly stačila ve svém nitru vyvolat obranné kořeny, které při zásahu omotaly tělo útočníka. Jitřenka na nic nečekala, rychle se převtělila do lva a utekla válečníkovi z dohledu, kde se schovala do stínu. Pak pomalým krokem opustila tábor, zalezla do malé jeskyně a začala se léčit. Když bylo první kouzlo skoro u konce, zatřela zrak Jitřenky tma...

Jitřenka otevřela oči a první co ucítila, byla nesmírná bolest. Velice z těžka se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Okolo ní byl obrovský kruh zaschlé krve a venku se již smrákalo. Jitřenka pomaličku nabírala dech a potom seslala nejslabší uzdravovací kouzlo. Zelený léčivý plamen ihned zahalil její tělo a přestože jeho síla stačila jen na ty nejpovrchovější rány, Jitřence se dost ulevilo. Pokračovala v pomalém léčení, dokud nenasbírala dostatek sil, aby si mohla pomoci opravdu silným kouzlem. Naprosto vyčerpaná, ale již zhojená se Jitřenka pustila na cestu nehostinnou krajinou, kterou osvětloval jen slabý svit měsíce. Nemohla si nevšimnout, jak se okolo ní stahujou hyeny, proto se raději přeměnila do medvěda, který mrchožrouty spolehlivě zahnal.

Jitřenka neběžela hned za vůdcem Gelkiského klanu, musela by být šílená, aby takle vyčerpaná vlezla mezi ty stvůry. Raději se přemístila do vesnice Shadowprey, kde si chtěla odpočinout. Poklidná trollí hudba a jeden z místních šamanů ji pomohli usnout a když se ráno Jitřenka probudila, byla opět plná síly. Poděkovala svému hostiteli a vyrovnaným krokem se vydala do Gelkiského tábora. Bylo jí hned jasné, že smrt představeného klanu Magram, se již rozkřikla, protože při vstupu mezi kentaury si nevšimla, že by se vůči ní chovali stejně ostražitě jako ze začátku. "Možná je to dobře, však se jim to šeredně nevyplatí.." pomyslela si Jitřenka a její tvář zahalil krátký úsměv. Když stanula před vůdcem Gelkisu, rychle ji zase zmizel z tváře.
"Dej mi moji odměnu, starče." zavrčela.
"Hlavně klid, mé dítě." snažil se uklidnit situaci starý kentaur, ale než stačil mrknout okem chytla ho Jitřenka pod krkem a donutila ho se zvednout na zadních. "Nenávidím tě, starče, dej mi jedinej důvod ti tady zlomit vaz a já to s radostí vykonám." procedila skrz zuby svoji hrozbu Jitřenka. Tentokrát se kentaur neostýchal a podal Jitřence dlouhou hůl. "Nechť ti přinese hodně štěstí v boji." vydechl těžce.

"Snad se mi Tvé cesty jednou vysvětlí, má lásko, stále v Tebe věřím, přestože jsem převelice zmatená..."